Hliněné stavby

Zděné, nabíjené a vyplétané stěny

Hliněné stěny tvořící obvodové a vnitřní dělící stěny staveb jsou používany především v oblastech s dostatkem vhodné stavební hlíny. Vlivem zvyšené vlhkosti ztrácejí hliněné stěny na stabilitě a nejsou schopny přenášet zatížení od stropní a střešní konstrukce. Jako ochrana před vhlkem jsou stavby s hliněnými stěnami charakterizovány kamennou podezdívkou a střechou s velkým přesahem přes půdorysný obvod staveb. Základní konstrukční rozdělení dělí hliněné stěny na zděné z kusového staviva (války, nepálené cihly), nabíjené do bednění (pěchování po vrstvách) a nahazované stěny, vzniklé nanesením hliněné mazaniny na dřevěnou nebo slaměnou výztuž (koncept, MaČe).

ROZDĚLIT

Konstrukce hliněných stěn: Hliněné stěny zděné z válků nebo cihel • Hliněné stěny nabíjené do bednění • Hliněné stěny s vyplétanou výztuží •

Stěny z válků nebo nepálených cihel

Stěny vesnických staveb prováděné z hlíny či hliněné mazaniny se častěji objevují spíše na Moravě, ale lze předpokládat, že se ve větším měřítku užívaly ve starší době i v Čechách. Užívaly se především tam, kde byly stěny bezpečné vůči vlhku, nepříliš namáhané (i když zatížení běžnými stropy snášely dobře) a kde byly žádoucí dobré tepelné vlastnosti - izolace i akumulační schopnost.

Zdění z tzv. válků

Necihlové technologie, užívané hlavně v jihomoravských a středomoravských sprašových územích reprezentuje zdění z tzv. válků - smotků hliněné kaše se slámou, které se mohly klást i jako klasové zdivo (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Koncept rozšiřujícího textu: Hliněné stěny zděné z nepálených cihel jsou poměrně hojně rozšířené i na území Čech, byť se zpravidla na vnějším výrazu stavby příliš neuplaťnují. Dochovány jsou především v interiérech staveb, jejichž obvodové zdivo vystavěné vlhku a povětrnosti je už zděné z pálených cihel. Můžeme se ovšem setkat i s použitím nepálených cihel na obvodových stěnách, především pak u smíšeného zdiva. Jednotlivé vrstvy levnějších nepálených cihel jsou u tohoto typu zdiva pravidelně prokládány vrstvami vyzděnými již z cihel pálených (MaČe).

Stěny nabíjené do bednění

Vedle výše uvedené techniky zdění z válků se v místech nevystavených vlhku uplaňovala i technika "nabíjení" - pěchování vlhké hlíny do bednění, které mohlo fungovat i jako posuvné (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Stěny s vyplétanou výztuží

Hliněná mazanina se také často nanášela na stěny jejichž ztužující část tvořilo vyplétání (které často mohlo sloužit i jako samostatná výplňová konstrukce bez hliněné výplně). Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty přes zpravidla svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Asi nejmladším použití vyplétání v naší historické dřevěné architektuře představuje dosti početná náhrada dožívajících bedněných lomenic na patrových dřevěných domech mezi Mělníkem a Dubou v severních Čechách. Nové štíty se ve 2. polovině 19. století prováděly navenek zdánlivě zděné, tedy s omítkou či hliněnou omazávkou na lehké dřevěné konstrukci s tyčovou vyplétanou kostrou (lit. 011: J. Škabrada, str. číslo stránky bude doplněno).

Se souhlasem autora převzato z publikace
Lidové stavby.  Architektura českého venkova © Jiří Škabrada

Autor prvního odstavce a fotodokumentace ke kapitole Hliněné stavby - konstrukce stěn © Martin Čerňanský

Hledat jiné téma >