Rybnikářství a zakládání rybníků

Rybniční soustavy - rybníky s kanály

Rybníkářstvím označujeme hospodářské odvětví, jehož hlavní náplní je zakládání rybníků. S tímto souvisí i chov sladkovodních ryb a jejich výlov. Chovu ryb v umělých nádržích předcházely nádrže přírodní a přirozeně lov ryb ve vodních tocích či plochách.

Obsah: Historie rybnikářství a husitské války • Jižní Čechy a Pardubicko • Rybniční soustavy - rybníky a kanály • Zánik a rušení rybníků - třicetiletá válka a reformy • Stavby rybáren na na břehu řeky •

Historie rybníkářství

Dle dochovaných písemných pramenů spadá historie našeho rybníkářství do období raného středověku.

V období husitských válek dochází v důsledku válečných útrap k všeobecnému úpadku hospodářství a tedy i útlumu rybnikářství.

Jižní Čechy a Pardubicko

Nebývalý rozkvět nastává v období raného novověku, tedy od přelomu 15. - 16. století. Je spojen s podnikáním šlechty, přičemž významnou úlohu má rod Rožmberků. Kromě jihočeského Třeboňska, Jindřichohradecka a Českobudějovicka dochází k rozvoji rybnikářství rovněž na Pardubicku, kde je neodmyslitelně spjaté s rodem Pernštejnů. Mezi nejslavnější rybníkáře tohoto období se řadí Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan.

Rybniční soustavy

Oproti staršímu období jsou budovány již celé rybniční soustavy, tj. umělé rybníky spojené a napájené kanály. Důvodem propojování rybníků bylo zajištění dostatečného přítoku čerstvé vody, majícího za následek podstatné snížení úhynu ryb a to zejména v zimním období. Kromě tohoto sloužily kanály k pohonu vodních mlýnů. Mezi nejdelší i nejvýznamnější kanály náleží Zlatá stoka na Třeboňsku, na Pardubicku pak Opatovický kanál. Třeboňské rybníkářské dědictví bylo nominováno k zápisu na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Budování rybničních soustav často mělo i příznivý vliv na vodní režim v krajině, neboť byly omezovány močálové a bažinaté plochy i neúrodné písčité půdy. Zároveň bylo snižováno riziko povodní a zvětšovány luční plochy sloužící pro chov hospodářských zvířat.

Zánik a rušení rybníků

Období 17. a 18. století je charakterizováno výrazným poklesem rybníkářské činnosti, přičemž se na tomto zpočátku podílí třicetiletá válka. Řada rybníků zcela zpustla nebo byla značena vojsky.

Později jsou málo výnosné rybníky vysoušením a zavážením přeměňovány na ornou půdu. Souvisí to především s reformami za panování Marie Terezie a Josefa II., v důsledku kterých se stává výhodnější pěstovat zemědělské plodiny (obilniny). Řada rybníků je ovšem rušena i z důvodu jejich zanesení a vysokých nákladů na čištění dna nebo jsou určeny k jiným záměrům. Dochází k rušení rybníků ve velkém, přičemž do poloviny 19. století je s výjimkou třeboňského panství zrušena více jak polovina umělých rybničních ploch. Podrobnější informace lze nalézt na stránkách Wikipedie, použité rovněž pro zpracování této stránky.

Stavby rybáren na břehu řeky

Zcela jiného charakteru jsou oblasti podél velkých řek, u kterých stávaly rybárny.

Autor textu a fotodokumentace ke kapitole
Rybníkářství - zakládání rybníků a stavby kanálů, rybárny u řeky © Martin Čerňanský

Hledat jiné téma >