Novověké slohy
Slohová a lidová architektura v novověku
Lidovou architekturu je
třeba vždy chápat ve vztahu k tzv. velké (vysoké, monumentální,
reprezentační, slohové, oficiální) architektuře a vnímat ji
jako součást celkového stavebního vývoje.
Renesance
Počínaje renesancí či spíše až barokem se situace vztahu slohové a vesnické stavební tvorby mění: lidová architektura se stává "odrazem" inovací přicházejících z jiného prostředí. Tyto inovace však měly vlastně až do 20. století jen velmi malý a postupný vliv na základní půdorysné uspořádání tradičního vesnického domu, což dokládá sílu především typologických principů středověkého původu.
Tuto skutečnost ilustruje např. epizoda postupu tzv. sklářského domu od renesační italské vily přes barokní faru až k domům severočeských sklářských výrobců a obchodníků - tedy až k nejbohatším vesničanům, ale nikoli k sedlákům, pro které zůstala typologická bariéra, daná tradičním zemědělským hospodářstvím, nadále nepřekonatelná.
Baroko
Zvlášť výrazně inspirovala vnější podobu vesnických staveb barokní architektura, zejména její tvarosloví a obrysy reprezentativních štítů, ale také snaha o symetrická řešení dílčích úseků nebo celých průčelí. Barokní prvky se přenášely už na dřevěné stavby v 18. století, avšak k jejich hlavnímu uplatnění došlo až při rozvoji zděného stavitelství v 19. století.
Mezičlánek pro přenášení zvyklostí ze slohové architektury vždy tvořily panské budovy - kromě zámků zejména hospodářské dvory a rovněž i fary, které svou přítomností na venkově a účastí školených stavitelů na jejich projektech a realizaci plnily funkci výzvy a inspiračního zdroje k inovacím.
Se souhlasem
autora převzato z publikace
Lidové stavby. Architektura českého venkova © Jiří Škabrada
|
|
Textová
verze | 
Tisk
stránky |
