FORMA DOMŮ A OSTATNÍCH STAVEB

Tvrdá a měkká geometrická tělesa

Pro tradiční stavby na vesnici je charakteristiké uplatnění geometricky tvrdých, kubických forem. Společně s neživou přírodou (skály, krystaly atd.) tvoří zástavba vesnice přirozený doplněk k živé přírodě, charakterizované především měkkými organickými formami. Pro soudobou architektonickou tvorbu z níže uvedených poznatků vyplývá navrhování tvarově jednoduchých pravoúhlých forem staveb před složitými křivkovými tvary nebo obrysy. Nejedná-li se o obnovu historické stavby, je zpravidla použití měkkého tvarosloví velmi problematické s ohledem na historickou nevěrohodnost výrazu.

Geometrická forma staveb: Stavební formy tradičních vesnických staveb • Tvrdé architektonické formy • Měkké architektonické formy •

Stavební formy tradiční vesnických staveb

V hmotové skladbě tradiční zástavby naší vesnice je možné rozeznat výraznou převahu tvrdých architektonických forem, tj. geometrických těles se stěnami svírajícími úhel určité velikosti. Velký vliv na jejich utváření má především úzká parcelace pozemků s výrazně protáhlým půdorysem všech typologických druhů staveb, nad kterými jsou vztyčeny strmé střechy ponejvíce sedlového tvaru. Strmý sklon střešních rovin je možné vnímat jak výraz přetrvávající gotické vertikality. Vedle samotného sklonu střechy dosahujícího v závislosti na použité střešní krytině úhlu 35 až 50 stupňů je vertikální charakter rovněž podtržen i orientací štítových trojúhelníků s vrcholem ve směru vzhůru.

Historickou zástavbu charakterizovanou gotickými formami nedokázal plně překrýt ani dynamický směr baroka. Důvodem byla skutečnost, že dynamické baroko v případě venkovských staveb vůbec nezasahovalo do tradičního půdorysného utváření nadále vyhovujícímu požadovanému provozu. Z hlediska architektonického tvarosloví však dokázal dynamický barok svými štíty zvonovitého tvaru výrazně změkčit dosavadní obys staveb. Barokní tvarování štítů venkovských staveb bylo ostatně umožněno i nástupem kusového materiálu - cihel, z něhož bylo možné křivkové obrysy vyzdívat. Složitější tvarování štítů se ostatně uplatnilo již v období baroku předcházejícím - renesanci. Uplatnění renesančního tvarosloví v obraze vesnice je však spíše okrajové, protože v renesančním období nadále převládá pozdně gotické tvarosloví. Vedle obrysu štítových ramen je silueta barokních staveb rovněž změkčována novými mansardovými střechami, používanými ve venkovském prostředí zejména na zastřešení farních úřadů nebo jiných významějších staveb. Barokní období charakterizované nástupem nespalného materiálu sebou přináší i postupnou proměnu interiéru se stále častějším uplatněním kleneb. Jejich výraznější rozšíření ve venkovském prostředí však nastává až v průběhu 19. století, kdy jsou klenbami nahrazovány více či méně snadno hořlavé trámové stropy.

V období klasicismu dochází až na vyjímky (např. nadpraží u okenních a dveřních otvorů) k opětovnému napřimování křivočarých úseků, ať již v důsledku proměny výtvarného názoru nebo odvážnějšímu statickému provádění nosných konstrukcí. Výsledkem jsou strohé geometrické formy klasicstních domů s lichoběžníkovými štíty a vyzdívání stlačených kleneb nebo klenebních pasů.

Tvrdé architektonické formy

Tvrdé architektonické formy reprezentují geometrická tělesa, jejichž povrch je tvořen ohraničenými rovinami. Obě osnovy řídících přímek jsou tvořeny úsečkami ležícími v téže rovině. Na tělesech nenalezneme křivku vyššího řádu, jedná se tedy o tělesa rozvinutelná (zjednodušeně řečeno, lze jejich model zhotovit z archu papíru) a technologicky snadno proveditelná. V prostředí tradiční venkovské zástavby se uplatňuje především kvádr, představující přízemní nebo patrovou hmotu domu. Jeho nejdelší rozměr určuje podélnou osu staveb. Mezi zdaleka nejrozšířenější formy náleží rovněž kolmý nebo zkosený trojboký hranol, reprezentující sedlové nebo valbové zastřešení staveb. Zbývající dvě tělesa nakreslená nejníže ilustrují věžové formy panských nebo církevních staveb (tvrze, zvonice nebo zvonové kostelní věžě apod.), s nimiž se v prostředí vesnických sídel můžeme rovněž běžně setkávat (kvádr orientovaný na výšku a jehlan zastřešení).

Měkké architektonické formy

Měkké architektonické formy jsou reprezentovány geometrickými tělesy, jejichž povrch vzniká rotací (otáčením) nebo translací (posunem). Rotační plochy jsou ve venkovském prostředí běžněji rozšířené pouze na stavbách kostelních věží, zejména pak v případě jejich kuželového nebo cibulového zastřešení. Nespornou výhodou těchto těles vzniklých otáčením úsečky nebo křivky kolem zpravidla svislé osy je možnost jejich snadného provádění. To je umožněno existencí přímých úseků umožňujících užití trámů či prken (např. u válcových nebo kuželových teles, která navíc náleží mezi tělesa rozvinutelná) nebo možností nahrazení kruhových úseků polygonálním tvarem (např. u kulových ploch). Ve druhém případě se jedná o případ užití krátkých prken pro bednění nebo kusového staviva (kamene nebo cihel) pro klenební práce při stavbě válcových nebo plackových kleneb. Translační plochy náleží mezi plochy nerozvinutelné a jejich provádění je velmi obtížné. Obě osnovy jsou tvořeny výhradně křivkami s výjimkou tzv. přímkových ploch, na kterých nalezneme i přímky, resp. při ohraničení plochy úsečky (znázorněny tečkovaně).

Autor textu a fotodokumentace k Vesnické stavby a jejich forma © Martin Čerňanský

SEZNAM ODBORNÉ I NAUČNÉ LITERATURY A REJSTŘÍK AUTORŮ