Špýchary a sruby

Stavby pro uskladnění plodin

Výstavbě sýpek (též nazývaných špýchar či srub) se vždy věnovala značná pozornost, protože se v ní uchovávalo to, co bylo v usedlosti nejcennější - především osivo, zrno a mouka, ale také některé potraviny, pro které se v domě nenašlo místo nebo vhodné či příznivé prostředí (mohly by tam zvlhnout, načichnout kouřem nebo dokonce shořet). Sýpky proto musely být pokud možno pevné, zabezpečené proti vloupání a hlavně proti požáru. Na sýpkách se rovněž (zvláště v letních měsících) přespávalo, čímž se zvětšila obytná kapacita usedlosti a sýpka byla lépe střežena.

Umístění sýpek v usedlostech záleželo především na uspořádání dvora - jeho velikosti, tvaru, umístění vjezdů a domu, vztahu k přístupovým cestám. U širších parcel a pravidelnější formě zástavby bývá sýpka postavena nejčastěji v návesní frontě vedle vjezdu proti čelnímu průčelí domu, avšak poměrně často se objevuje i jiné umístění: volně ve dvoře nebo v jeho pozadí, případně i v rámci hmoty domu.

V Čechách se můžeme setkat s množstvím materiálových a konstrukčních řešení sýpek, stejně tak jako s různými druhy jejich vertikálního uspořádání. Půdorysná schémata bývají spíše jednoduchá, většinou pouze s jedním prostorem. Naopak vertikální uspořádání je velmi výrazné a třípodlažní řešení není nikterak výjimečné (některé sýpky mají i věžových charakter - např. na Chebsku).

Pokud se setkáme s přízemními roubenými sýpkami, byly tyto sýpky vždy na podezdívce, aby komory zůstaly po celou dobu zcela suché. Právě u těchto přízemních roubených sýpek je možné se setkat s dvouprostorovými půdorysy, zejména v severovýchodní části Čech s typickou dvojicí sdružených portálů do obou komor. Častější ale bývají sýpky patrové, vyžadujících schodiště. To bylo u roubených staveb zpravidla vnitřní, žebříkové, vždy v mezeře mezi stropními trámy. Pokud bylo spodní podlaží zaklenuté je používáno schodiště vnější, protože vnitřní by narušovalo ochrannou a statickou funkci klenby. Vnější nástup do horního podlaží může mít podobu zděného peronu nebo dřevěné pavláčky, která je zvlášť výraznou součástí sýpek zčásti nebo zcela dřevěných (roubených, výjimečně hrázděných). Pavláčky (jednoduché nebo s profilovanými sloupky a madly zábradlí) se vyskytují častěji při bočních stěnách sýpek, výjimečně při čelních. Střechy sýpek jsou zpravidla sedlové, ale v minulosti při převažujícím použití slaměné krytiny a vzhledem k půdorysům blízkým čtverci byly zřejmě častěji valbové, případně stanové.

Konstrukční zvláštností sýpek byla ochrana horního podlaží, kde byla situována sýpková komora či komory, proti vnějšímu požáru. Při spalných krytinách se totiž muselo počítat s tím, že střecha případně shoří, avšak prostor komory musel požár přečkat. U plochých trámových stropů k tomu sloužila vrstva "lepenice" - hliněné mazaniny shora kryjící stropní záklop. Při stavbě sýpek se také dlouho užívaly dřevohliněné konstrukce vzepjatého profilu, roubené klenby nebo tzv. lepence. Horní komora tak vstupovala i do prostoru krovu, resp. krov byl přímo nasazen nad tuto konstrukci nebo mohl ležet i na ní, často natolik volně, aby se dal v případě nebezpečí požáru rychle uvolnit a shodit.

Součástí "stavební výbavy" sýpek jsou zvlášť pevné schody z půlených trámů, závory nebo staré typy dveří s točnicovými závěsy.

Z dřevěných sýpek starší časové vrstvy proslula trojice roubených věžových sýpek z počátku 18. století z Chebska. Nejnáročněji provedené, zcela nebo zčásti dřevěné sýpky pocházejí (podobně jako domy) až z přelomu 18. a 19. století.

Hledat jiné téma >