Sýpky a komory

Stavby pro uskladnění plodin

U některých starých a zděných objektů sýpek (zejména v jižních Čechách) bývá masivní povedení sýpky a její umístění v usedlosti tak výrazné, že můžeme předpokládat obranný charakter stavby. Některé sýpky situované při vjezdech do dvorů bývají totiž postaveny tak, že svým půdorysem poněkud předstupují před linii ohrazení a jejich štěrbinové "střílnovité" otvory umožňují aktivní kontrolu prostoru před bránou. Tento princip tzv. flankování známe zejména ze středověkého fortifikačního (vojenské opevnění) stavitelství, kde umožňoval vysouváním bašt před hradební linii boční ostřelování útočníků při hradbách. V sýpkách se také setkáváme s důkladným provedením zevnitř ovládaných závor, resp. s jejich dlouhými lůžky, vybedněnými do zdiva už při stavbě a známými ze středověkých hradů a tvrzí. Taková stavební zvyklost bezpochyby znamená, že se sýpky považovaly i za případné pevné útočiště v okamžiku nebezpečí. Tomu také odpovídá, že v sýpkách nacházíme častěji než jinde tajné úkryty - zpravidla záměrně (už při stavbě) zazděné hrnce s maskovaným přístupem, které mohly sloužit zejména pro uchování cenností v neklidném období.

Pokud bylo spodní podlaží zaklenuté je používáno schodiště vnější, protože vnitřní by narušovalo ochrannou a statickou funkci klenby.

Součástí "stavební výbavy" sýpek jsou odkládací niky ve zděných stěnách (někdy s výdřevou) a úzké štěrbinové "střílnové" větrací otvory. V jižních Čechách se dochovaly zvláštní stavební útvary ochrany vstupů do zděných přízemků či suterénů, připomínající moravská žudra, jejichž starobylý název "šíje" je středověkého původu a znamenal tehdy vedle užšího zprostředkujícího článku i stavební zabezpečení sestupu do zahloubeného prostoru.

Mezi dnes už desítkami zjištěných nejstarších vesnických staveb pocházejících ještě z předbělohorského období mají sýpky poměrně značný podíl a to díky své kompaktní výstavbě, která měla více předpokladů k přetrvání. Náročnější objekty z bohatších usedlostí mívají většinou charakter mohutných zděných staveb, vybavených i pozdně gotickou kamenickou prací.

Závěr stavby sýpek jako samostatných objektů přineslo až užívání tvrdé, nespalné krytiny v souvislosti s masovým nástupem zděných staveb na počátku 19. století. Od této doby se mohlo obilí bezpečně uskladňovat na půdách v domech, navíc díky požárně bezpečnému provádění zděných komínů. Ještě snadnější možnost přesunu sýpek do podkroví nastala na konci 19. století v souvislosti s nástupem vaznicových krovů a půdních nadezdívek, které vytvořily volné a dobře využitelné prostory podkrovního polopatra.

Vedle sýpek příslušejících k určitému hospodářství byly budovány i sýpky společné pro celou obec, do nichž sedláci ukládali např. svoji naturální daň v obilí. Charakter těchto skladovacích prostor odpovídá důležitosti ochrany uloženého materiálu a celkový výraz stavby tento pevnostní ráz ve větší či menší míře odráží.

Hledat jiné téma >